Ta postava

23. října 2015 v 9:30 | Evra |  Smyšlené
Tu noc u nás spal bratr. Po sedmé se již setmělo. Šli jsme do hospody za dědem. Vypili jsme sklenici vody a šli jsme domů. Ale co bychom tak brzo dělali doma? Napadlo nás zazvonit na pár domů a utéct. První dům, druhý... Nakonec jsme se rozhodli zazvonit na dům na konci vesnice.
"Nedělej to" řekl bratr, ale bylo pozdě. Já zmáčkla oba dva zvonky. Utíkali jsme do temnoty. "Dívá se na nás!!" křičel bratr a stále se otáčel. Běželi jsme po poli. Kdyby na nás zavolali policii, lehneme si a neuvidí nás. Stáli jsme a poslouchali...
*5 minut*
Stále nic. Pomalu jsme šli. Rozhodli jsme se jít pro ořechy. Sešli jsme na asfaltovou silnici. Udivilo mě, že tu svítí lampa. Vlastně by mě to neudivilo, jenže tam nikdy žádná lampa nebyla. Včera jsem tudy jela na kole. Nebyla tu... A teď tu je. Čím blíž jsme šli, tím jasněji zářila. Stála tam šedá postava. Mysleli jsme si, že to je člověk, dokud jím neprojelo auto. Zpět jsme jít nemohli. Měli jsme strach, že na nás ten člověk zavolá policii. Asi by nám řekli, že na takovou zábavu jsme velcí, ale od rodičů by jsme schytali zákaz chodit ven. A po poli se ani jednomu z nás nechtělo. Museli jsme jít k té postavě..
Vlastně menší výběr byl - na rybník, nebo k postavě. Šli jsme k rybníku
*20:04*
Došli jsme k rybníku. Nikde nikdo nebyl. Nepřišlo mi to zvláštní, v této zimě bych tu asi též neseděla. Šli jsme polní cestou k vedlejší vesnici. Přes les.
Listy prosvítalo slabé měsíční světlo. Všude se něco hýbalo. Snad lesní zvěř. Ohlédla jsem se. Nejdřív jsem se lekla, ale později mi došlo, že je to člověk s lucernou. Když přišel blíž, viděli jsme mu do obličeje. Mysleli jsme si, že je to souhra světel, ale nebyla. Měl ušmudlané společenské oblečení a velkou řeznou ránu přes obličej. Zrychlili jsme chůzi a neotáčeli se. Viděli jsme konec lesa.
*20:32*
Před chvílí nám volal táta. Máme zůstat na místě. Za chvíli pro nás přijede. Jenže u něj "chvíle" někdy bývá půl hodiny. Letmo jsem zahlédla světlo procházet mezi stromy. "Myslíš, že jde k nám?" zeptal se bratr. "Myslím, že pokud jsme někoho, nebo něco nevyrušili, tak ho nezajímáme."
Muž se světlem došel na polní cestu, kde jsme čekali. Asi pět minut se na nás upřeně díval a pak odešel. Ohlédl se přes rameno a víc se o nás nezajímal.
*21:08*
"Sakra! Kde jsou tak dlouho?"
"Třeba na nás zapomněli... Nebo ještě něco museli udělat"
*21:14*
Už jedou. Vidím dvě světla. Když jsme nastoupili, zmocnil se nás strach. Asi to bylo stíny, ale táta měl propadnutá oční víčka a celkově zvláštní pleť. Jeli jsme domů. Tou polní cestou. Tátovi chcíplo auto.
"Krucinál! Musím vystoupit a zkontrolovat to" řekl táta. Chvíli to vypadalo, že odešel a nechal nás tu, ale vrátil se zpět a jeli jsme dál.
Přijeli jsme domů a já v kapse našla papírek "I růže mají ostny. Tak se nepřibližuj"
Od té doby nikdy nechodíme do toho lesa...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Refotron-Thominko Refotron-Thominko | 25. října 2015 v 20:43 | Reagovat

Dostal som s togo strach a nevymíšlala si si niečo s tou reznou ranou na tváry a s tou lucernou mohol mať radšej baterku ;33

2 Wroxx Wroxx | E-mail | 25. října 2015 v 20:50 | Reagovat

Moc povedené, už se těším na další povídky :-)

3 Redsac Redsac | 7. listopadu 2015 v 20:58 | Reagovat

Zajímavý příběh málem jsem mu uvěřil,  ale, to že měl tvůj otec propadla víčka a že si "z ničeho nic" našla papírek se mi zdá nereálné,  ale i tak dobrá práce

4 Evra Evra | 13. listopadu 2015 v 21:46 | Reagovat

[3]:  Reálné to je pouze do doby, než se zde objeví záhadný muž.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama